Úvod   Kontakt English   Deutsch   Español   日本語
 
Program projektu
Koncerty
Výstavy
Hudební festivaly
Opery
Ostatní

W. A. Mozart a Praha
Mozartovy pražské návštěvy
Po stopách Mozarta v Praze
Skladby W. A. Mozarta
spojené s Prahou

Aktuality
Dílo W. A. Mozarta
Ke stažení
Press
Vstupenky
Partneři projektu
Projekty ostatních pořadatelů
TV spoty
Rozhlasové spoty


 

       
 
Don Giovanni KV 527
La clemenza di Tito KV 621
Pražská symfonie KV 504
Klarinetový koncert A dur KV 622
Bella mia fiamma, addio… – Resta, oh cara KV 528
Figarova svatba KV 492
 
       

       
 











Operu Don Giovanni složil Mozart na objednávku pražského impresária Pasquala Bondiniho po úspěchu pražského provedení Figarovy svatby. V Praze také měla nová opera premiéru, stalo se tak dne 29. října 1787 v Nosticově divadle – dirigoval sám Mozart. Na díle pracoval Mozart především ve Vídni, některá hudební čísla však vznikala až po příjezdu Mozarta do Prahy na Bertramce. Traduje se, že předehru k opeře napsal teprve v noci těsně před provedením, takže hráči museli hrát své party z listu. Třebaže tomu rozsah předehry ani povaha rukopisu nenasvědčují, odráží se v této historce chvat a nervozita, s jakou museli členové ansámblu ve velmi krátké době nové a náročné dílo nazkoušet. Více 1... Více 2... Více 3...

Látka opery nebyla nijak nová; příběh o španělském grandu a dobyvateli žen Donu Juanovi pochází už z druhé poloviny čtrnáctého století a v Mozartově době byl velmi oblíbený. Spolupráce Mozarta a libretisty Da Ponteho Více 4... však dala tématu nový rozměr. Dílo se sice zpočátku odvíjí jako opera komická, ale finální scéna vnese do děje jinou, nepoměrně vážnější rovinu. Vstupem komtura, který přichází k Donu Giovannimu, marně mu přikazuje, aby se kál za své hříchy, a následně jej trestá smrtí, vytvořil Mozart ojedinělou dramatickou scénu, která dodnes neztratila na síle. Více 5...

Přes značný spěch, který provázel přípravy premiéry, bylo dílo v Praze – na rozdíl od jiných evropských měst Více 6... – přijato nadšeně publikem i kritikou. A to přesto, že bylo technicky velmi náročné a v mnohém ohledu na svou dobu nové a nezvyklé. Svou myšlenkovou závažností se Don Giovanni řadí mezi nejvýznamnější díla svého druhu a ne nadarmo je nazývána „operou oper“.

 
       

       
 



Jan Nepomuk Štěpánek: Předmluva k vydání prvního českého překladu Dona Giovanniho (1825)

Přihodilo se v první zkoušce na divadle, že signora Bondini v osobě Zerliny ku konci prvního jednání, tu, kde Don Juan si ji uchopuje, i po několika opakováních neuměla náležitě a v pravém okamžení vykřiknout. Protož Mozart z orchestru vystoupil, dal ještě opáčit, a když přišlo okamžení to, notně ji chňap – takže uleklá vykřikla; ale on ji za to pochválil, tak že to bylo dobře a tak že se musí vykřiknout.

 
       

       
 



Georg Nikolaus von Nissen: Životopis W. A. Mozarta

Když měl Mozart v roce 1787 první zkoušku své opery Don Juan, zastavil u míst commendatora: Di rider finirsi etc. a Ribaldo audace etc., které byly provázeny toliko třemi pozouny, protože jeden z pozounistů nepřednášel svůj hlas správně. Protože to při opakovaném pokusu nešlo lépe, šel Mozart k jeho pultu a vysvětloval mu, jak si to přeje mít provedeno, načež onen zcela suše odpověděl: „To nejde tak foukat a od vás se to taky nebudu teprve učit.“ Mozart s úsměvem odpověděl: „Chraň bůh, abych vás chtěl učit na pozoun; dejte sem jen ty hlasy, já je hned změním.“ Učinil to a přidal na tomto místě ještě dva hoboje, dva klarinety a dva fagoty.“ Je skutečně pozoruhodné, že pohled do Mozartovy rukopisné partitury potvrzuje pravděpodobnost této vzpomínky.

 
       

       
 



Wolfgang Amadeus Mozart: Dopis Emilianu Gottfriedovi von Jacquin

V Praze 15. října 1787

Nejmilejší příteli!
 
Domníváte se patrně, že moje opera už byla provedena. – Avšak – v tom se poněkud mýlíte. Za prvé není zdejší divadelní personál tak zdatný jako vídeňský, aby v tak krátkém čase nastudoval takovou operu. Za druhé jsem při své příjezdu nalezl tak málo připraveno a zařízeno, že by bylo zhola nemožné dávat operu 14tého, tedy včera. Dával se tedy včera při plně osvětleném divadle můj Figaro, kterého jsem sám dirigoval. – Při této příležitosti Vám musím něco zábavného vyprávět. Několik zdejších předních dam (zvláště jedna tuze vysoce vznešená) ráčilo shledat velmi směšným, nevhodným a nevím jakým ještě, že měl být princezně předváděn Figaro, Bláznivý den (jak se jim zlíbilo ho nazývat). Nepomyslely, že žádná opera na světě se pro takovou příležitost nemůže hodit, není-li přímo pro ni napsána; že je zela lhostejné, zda provedou tu či onu operu, jen je-li dobrá a princezně neznámá; a přinejmenším to poslední Figaro jistě byl. – Zkrátka vůdkyně spiknutí to svou výřečností přivedla tak daleko, že byl tenhle kus impresáriovi na onen den vládou zakázán. Nyní triumfovala! – ho vinta (zvítězila jsem) křičela jednoho večera z lóže. – Jistě nepomyslela, že by se to ho mohlo změnit v sono (tj. vítězství v porážku). Nazítří však přišel hodnostář a přinesl rozkaz Jeho Výsosti: Nemůže-li být provedena nová opera, nechť je dáván Figaro! Kdybyste teď jen byl viděl, milý příteli, ten nádherný dlouhý obličej této dámy. Jistě by Vám to způsobilo tolik potěšení jako mně. Don Giovanni je určen na 24tého;

21tého: byl určen na 24., ale onemocněla jedna ze zpěvaček a způsobila tak ještě další zdržení. Protože soubor je malý, žije impresário stále ve starostech a musí své lidi pokud možno šetřit, aby snad nenadálým onemocněním nebyl uveden do postavení ze všech kritických toho nejkritičtějšího, že by totiž nemohl dávat vůbec žádné představení. A tak zde jde všechno na dlouhé lokte, protože zpěváci (z lenosti) nechtějí studovat ve dnech, kdy se hraje opera, a podnikatel (ze strachu a bázně) je k tomu nechce přimět…

25.: dnes je to jedenáctý den, co škrábu tenhle dopis, Z toho aspoň vidíte, že dobrá vůle nechybí – jak najdu trochu času, zase toho kousek přimaluju – ale dlouho u toho zkrátka pobýt nemohu, protože příliš mnoho patřím jiným lidem a příliš málo sám sobě. Že toto není můj oblíbený způsob života, Vám jistě nemusím říkat. Příští pondělí, dne 29., bude opera poprvé provedena. Hned den nato Vám o tom podám zprávu. Pokud jde o árii, je teď úplně vyloučeno Vám ji poslat…

 
       

       
 



Lorenzo Da Ponte: Paměti

Měl jsem za to, že je načase oživit svůj básnický vzlet, který jako by docela vyschl, když jsem psal pro Righiniho a Piticchia. Příležitost mi dali mí tři mistři, které jsem už pochválil, Martini, Mozart a Salieri, a všichni tři zároveň přišli požádat o libreto. Měl jsem je rád a vážil jsem si jich a ode všech tří jsem očekával odškodnění za předešlé prohry a jakýsi přírůstek své malé divadelní slávy. Uvažoval jsem, zda by nebylo možno uspokojit je všechny tři a napsat tři opery zároveň najednou. Salieri ode mne nežádal původní drama. Napsal v Paříži hudbu k opeře Tarar, chtěl ji nyní změnit v drama s italským textem, a žádal tedy volný překlad. Mozart a Martini mi nechávali ve výběru volnou ruku. Zvolil jsem tedy pro Mozarta Dona Giovanniho, námět, který se mu nesmírně líbil. A pro Martiniho L’arbore di Diana (Dianin strom), protože jemu jsem chtěl poskytnout milý námět, vhodný pro jeho líbezné melodie, které mluví k duši a jež málokdo dovede napodobit.

Když jsem tedy měl ty tři náměty, šel jsem k císaři, vyložil jsem mu svou myšlenku a pověděl jsem mu o svém úmyslu napsat tři opery zároveň. – To nedokážete! – odpověděl mi. – Třeba ne, – řekl jsem nato – ale pokusím se. – V noci budu psát pro Mozarta a budu si přitom myslit, že čtu Dantovo Peklo. Dopoledne budu psát pro Martiniho a budu si představovat, že studuji Petrarku. Kvečeru budu psát pro Salieriho a to bude můj Tasso. – Moje přirovnání se mu velmi líbilo; a sotva jsem se vrátil domů, dal jsem se do práce. Sedl jsem si ke stolku a vytrval jsem u něho dvanáct hodin bez přerušení. Láhev tokajského vpravo, kalamář uprostřed a krabičku sevillského tabáku vlevo… Toho prvního dne, mezi tokajským vínem, sevillským tabákem, kávou, zvonkem a mladou Múzou, jsem napsal dvě první scény z Dona Giovanniho, dvě scény z L’arbore di Diana a víc než polovinu prvního jednání z Tararu, jehož titul jsem změnil na Assur. Ráno jsem donesl ty scény svým třem skladatelům, kteří ani nemohli uvěřit, že je možné to, co na vlastní oči četli: a za šedesát tři dny obě první opery byly úplně hotovy a z té poslední více než dvě třetiny…

Neviděl jsem v Praze představení Dona Giovanniho, ale Mozart mi ihned psal o svém zázračném úspěchu a Guardasoni mi napsal tato slova: – Ať žije da Ponte, ať žije Mozart! Všichni impresáriové a všichni virtuosové jim musí blahořečit. Dokud oni budou na světě, nebude nikdy divadelní bída. – Císař mě dal zavolat, zahrnul mě vlídnou chválou, daroval mi opět sto tolarů a řekl, že velice touží vidět Dona Giovanniho. Mozart se vrátil, dal hned partituru kopistovi, který si pospíšil rozepsat party, protože Josef II. měl odjet.

Don Giovanni přišel na jeviště… a mám to říci? Nelíbil se! Všem kromě Mozarta se zdálo, že tam něco chybí. A tak se psaly přídavky, měnily se árie a hrálo se znovu: a Don Giovanni se nelíbil. A co tomu říkal císař? – Ta opera je božská, je snad ještě krásnější než Figaro, ale není to sousto pro mé Víde¬¬¬ňany. – Pověděl jsem to Mozartovi a ten se ani nerozmrzel a řekl: – Nechme jim čas, aby to strávili. – Neklamal se. Staral jsem se, podle jeho přání, aby se opera často dávala; a s každým představením potlesk sílil a ponenáhlu i ti Vídeňáci se špatnými zuby jí přišli na chuť, pochopili její krásu a zařadili Dona Giovanniho mezi nejkrásnější opery, které se v operním divadle dávaly…

 
       

       
 



Tomislav Volek: Mozart a Praha

Kořeny tohoto veledíla (Dona Giovanniho – pozn. red.) tkví pevně v Mozartově životní zkušenosti. Od nejranějšího mládí se pohyboval v aristokratickém prostředí, poznal jeho líc i rub. Provždy už oceňoval vytříbené společenské vystupování a duchaplný rozhovor. Avšak zakusiv i urážky ponižování, a to jen proto, že byl „nižšího rodu“, dovedl Mozart šlechtické pány i upřímně nenávidět. V rodinných dopisech jim dával jména, nad nimiž dodnes trne zrak a sluch úzkostlivých vychovatelů. Mnohokrát hrdě prohlašoval, že má v sobě více cti než mnohý hrabě, že kapelník zastane to, co hrabě, ale postavte hraběte na místo kapelníka! Ve svých operách pak se zřejmou zálibou výsměšně předváděl aristokratické chtivce, a to nejen ve Figarově svatbě, ale už i v Domnělé zahradnici. Don Giovanni se pak stal nejvýraznějším ztělesněním oné bezohledné chtivosti, která jen boří a ničí.

Mozart však nebyl moralista, nýbrž dramatik. Čtyři roky před Kouzelnou flétnou mu byla myšlenka výchovy uměním ještě zcela cizí. Jeho „potrestaný prostopášník“ je ovšem dokonalý lotr a ohavník, který neváhá znesvětit i ženu svého přítele stejně jako místo posledního odpočinutí své oběti, ale – a to je nanejvýš důležité – při tom všem to není žádný odpuzující netvor nebo pouhopouhý smyslný hejsek. Je okouzlující. Je zavrženíhodný, ale patří mu i obdiv. Imponuje velkorysostí a životním tempem, jímž uskutečňuje to jediné, v čem nachází smysl své existence: dobývat ženy. Při cestě k tomuto cíli se nezastaví před ničím; lži, přetvářka, pomluva, liché sliby, převleky, zrada – to jsou jeho pracovní nástroje. Tento člověk, nad nímž nemůže zůstat nevyřčen jednoznačný morální soud a jehož pádu jsou diváci skutečně také svědky, však má i vlastnosti, jimiž se dokonale vymyká z tradice operních postav a které patří spíše do kategorie mužských ideálů: je to ztělesněná svoboda. Neomezená a bezohledná. Nebojí se bohů ani lidí, není vázán povinnostmi a příkazy, nezastihneme ho smutného nebo ve špatné náladě. S jako rozkoší zpívá několikrát své „Viva la liberta!“, než započne ples v jeho paláci! (Zajisté nebylo náhodné, že text opery, který musel libretista da Ponte předložit ve Vídni k schválení dvorní cenzuře, tuto pasáž neobsahoval!) Chyběla i v tištěném libretu, vydaném ve Vídni před pražskou premiérou; pražské vydání libreta k téže příležitosti už je úplné.

Je tedy v postavě Dona Giovanniho i něco ideálního. Starému receptu italské opery, který velel uvádět v díle společně jasné i temné děje a charaktery („chiaro e schuro“), dal Mozart nový smysl, sloučiv protiklady do jedné postavy shakespearovské velikosti.

Avšak co vlastně způsobilo Giovanniho pád? Jeho vášně? Ženy jsou jeho obětí – jen ve Španělsku jich je „o tři víc přes tisíc“ – a muži nejsou s to ho ztrestat. Mezi lidmi svého příběhu nenalézá protivníka, který by mu byl roven. Není trestán ani za komturovu smrt; vždyť Giovanni se nechtěl se starcem bít. Na vrcholu díla však Giovanni překročí poslední mez a sám vstoupí za hranice života: urazí mrtvého komtura. V opeře se tak objevuje prastarý motiv mnoha pověstí a bájí: za potupu mrtvých, jimž ani v hrobě není dopřán klid, přichází trest. Dvě tragická setkání Dona Giovanniho s komturem rámují děj opery.

Don Giovanni je osoba bez minulosti a budoucnosti. Žije jen okamžikem a v tom je jeho skutečná tragika. Není schopen utvářet svou budoucnost, jeho svoboda mu není v tomto směru nic platná. Je v moci okamžiku, příležitosti a náhody.

Prudký dějový spád, do něhož Don Giovanni strhává vše kolem sebe, mu nedovoluje odzpívat pět povinných velkých árií, které u titulní postavy předpisuje tradiční italské operní schéma. Zůstalo u dvou nevelkých sólových zpěvů, ostatek se začlenil do dramaticky pojatých scén a výstupů. Stejně mimořádný, a to nejen ve srovnání s tvorbou Mozartových současníků, ale i v souhrnu celé evropské tradice, je výrazový rejstřík díla: od Masettova prozpěvování a milostné něhy Zerlinčiny k ušlechtilé kantiléně Dona Ottavia, k velkému zpěvu Dony Anny o pomstě a strhující brilanci Giovanniho „Finch’han dal vino“ až po velkolepé finále, kde k hlasům Dona Giovanniho, komturovy sochy a Leporela přibudou i hlasy z podsvětí. Skutečnost, že dílo toho druhu mohlo v Praze získat hned po prvním uvedení tak širokou popularitu, dosvědčuje mimořádnou vyspělost pražského operního publika a sourodost Mozartovy hudby s českou hudební tradicí.

 
       

       
 



České a evropské ohlasy na provedení Dona Giovanniho Prager Postamtszeitung (3. listopadu 1787)

„V pondělí 29. října dávala italská operní společnost s toužebností očekávanou operu Mistra Mozarta Don Giovanni. Znalci a hudební umělci říkají, že v Praze nebylo dosud nic podobného provedeno. Pan Mozart sám operu řídil, a když vstoupil do orchestru, uvítalo ho trojnásobné volání slávy, což se opakovalo, i když z orchestru odcházel. Opera jest ostatně velmi těžká k provozování a každý se diví, že přesto bylo toto představení tak dokonale provedeno, ačkoliv účinkující měli poměrně krátkou dobu k jejímu nastudování. Všichni, divadlo i orchestr, vynaložili nejlepší své síly, aby z vděčnosti odměnili Mozarta dobrý provedením. Také opatření sborů a dekorací vyžadovalo velmi značného nákladu, což všechno pan Guardasoni skvěle zařídil. Neobyčejné množství diváků všeobecnou pochvalou ručí za veliký úspěch.“

Frankfurt nad Mohanem 1789

„Tento kus u nás svou éru brzy skončí. Hudba není dost populární, aby vzbudila všeobecnou pozornost.“

Berlín 1790

„Mozart chtěl svým Donem Juanem napsat něco neobyčejného, nenapodobitelně velkého; neobyčejné to je jistě, avšak nenapodobitelná velikost nikoliv. Dona Juana stvořil vrtoch, rozmar, pýcha, ne však srdce…“

Mnichov 1791

Provedení opery zakázala cenzura. Opatření musí zrušit bavorský kurfiřt.

Berlín 1791

„Ne, drahý muži! Příště se k své laskavé Múze nechovej tak krutě! Další stavbu své slávy se snaž budovat na takových sloupech, při nichž počestný rád setrvá a poctivé děvče je nemíjí s uzarděním.“

Jan Hron - zdroje

 
       

 
BVA International
Česká filharmonie
Český rozhlas
Editio Bärenreiter Praha
Hlavní město Praha
Muzeum W. A. Mozarta
Bertramka - Comenius
Národní divadlo
Národní knihovna ČR
Národní muzeum
Obecní dům
Opera Mozart
Pražská komorní filharmonie
Pražské hudební slavnosti
Pražské jaro
Státní opera Praha
Struny podzimu
Symfonický orchestr
Českého rozhlasu
Symfonický orchestr
hl. m. Prahy FOK
 
     
© BVA International 2005